Strašidelné maliní

1. díl

Jednou o prázdinách jsme byli s rodičema a mým maladším bráškou na terase a obědvali jsme. Potom můj mladší bráška(který je děsně tvrdohlavý) si umínil že si chce natrhat maliny. Mamka mu sice říkala že ho potom bude bolet bříško a bude mu špatně. Ale jak už jsem říkala můj můj bráška je děsně tvrdohlavý. A šel si ty maliny natrhata samozdřejmě s ním šla moje fenečka Sárinka. Já s rodičema jsem zůstala na terase a povídali jsme si, když najednou jsme uslyšeli hlasité štěkání Sáry. Hodně jsme se divily že Sára štěká (hlavně já, protože jsem věděla že Sára takhle štěká jen když se něčeho bojí). Rychle jme se všichni zvedli ze židlí a běželi jsme k maliní, když jsme přiběhli tak jsme se zastavili a zůstali stát s otevřrnou pusou jako můj mladší břáška. Maliní se celé híbalo jako bdyby chtělo chodit. Když jseme se vzpamatovali tak mi taťka řekl ať zaběhnu pro tyč aby jsme do toho maliní mohl podívat co to tam je, a proč se tak híbe. Když jsem přišla tak sem dala taťkovi klacek aby se tam podíval. Najednou se maliní přestalo híbat. Taťka se do maliní podíval ale nic tam nenašel bylo nám to hodně divné. Ten večer jsem nemohla usnout  a pořád se hlavou honily myšlenky,

Proč se to maliní hýbalo?

Co způsobilo to že se to maliní híbalo?

Jakto že se potom když jsem přinesla tyč se přestalo híbat?

Pokračování v 2. díle.

Strašidelné maliní

2. díl

Ráno když jsem se vzbudila, tak už všichni byli vzhůru a mamka vařila snídani. Na snídani byla mýchaná vajíčka s houskou a zeleninovou oblohou.

I když jsem tuhle teplou snídani milovala tak jsem se v tom jenom vrtala. Mamka a taťka se hodně divil že se v tom jídle jenom tak vrtám,i protože věďěli že ho miluju.No vlastně jsem to čekala Mamka se zeptala: Týno proč se v tom jídle tak vrtáš?

Když jsem jim řekla proč to jídlo nejím tak přiznali že jim to taky dělá starosti.

Po snídani jsem šla za mojí nejlepší kamarádkou Luckou. Ale nedalo mi to a předtím jsem se šla podívat na naše „strašidelné‘‘ maliní. Ale maliní vypadalo úplně normálně,jen se jemně pohupovalo protože foukal větřík.

Tak jsem si teda do garáže zašla pro kolo a zajela za Luckou. Lucka mě přivítala s úsměvem na tváři. Ale když viděla jak se tvářím tak se mě zeptala co se děje, lhala jsem že nic a snažila vykouzlit úsměv.

Po chvíli jízdy mi Lucka řekla že ví že nejsem v pořátku tak ať ji řeknu co se děje.

 Lucka málem spadla s kola jak jsem jí to řekla, byla tak v šoku.

Lucka řekla že na to maliní chce jet podívat že tomu nevěří.

Tak jsme jely. Zajímalo mě jak se to naše „Strašidelné“ maliní bude chovat.

Když jsme přijely nemohla jsem uvěřit svým očím a nebyla jsem jediná Lucka stála s otevřenou pusou a její kolo leželo na zemi.

Strašidelné maliní

3. díl

Druhý den ve škole, po tom šoku s naším „strašidelným“ maliním, jsme se ani já ani Lucka nemohly soustředit. Až na přírodopis, když jsme se učili o polích a zvířátkách, co žijí na polích. Když paní učitelka řekla větu, že některá zvířátka se o žních mohou schovávat na zahradách lidí, kteří bydlí blízko polí, v tu chvíli mi to došlo. A taky to došlo i Lucce, protože hned po zvonění jsme obě řekly, já ti něco musím říct. Hned jsme obě věděly, co nám ta druhá chce říct. Hned, když jsme přišly domů, vydaly jsme se s Luckou a Sárou na naší zahradu. Hned, když jsme došly do koutu zahrady, tak jsme se hned začaly prohrabávat maliním, a to byla strašná chyba. Hned jsme s Luckou ucukly, protože jsme se popíchaly a poškrábaly o trny maliní. Jenom Sárinka se dál prošťourávala čumáčkem v maliní. Najednou začala štěkat! V tu chvíli mě i Lucce bylo jedno, jestli budeme poškrábané od maliní nebo ne, a rychle jsme se vrhly do maliní. Sára zabořila čumáček do hlíny, a najednou se ozvaly pištivé zvuky. Rychle jsem Sáru chytla, pro případ, že by tak byli králíčci nebo něco podobného, jako říkala paní učitelka. Když se Sára uklidnila a sedla si kousek od maliní, tak jsme se koukly do díry. Já i Lucka jsme do té díry hleděly, jako kdybychom díru v zemi viděly poprvé. Ale vážně to, co jsme viděly v díře, jsme viděly poprvé. V díře ležela zaječice s pěti malými zajíčky.

Bylo to krásné. Když králičice viděla, že malinkým králíčkům nechceme nic udělat, dovolila nám si je vzít do náruče. Byli nádherní, měli tak heboučkou srst, dokonce i Sárince se líbili a jemně je pobízela čumáčkem ke hraní. Naše „strašidelné“ maliní už nebylo strašidelné, každý den po škole jsme s Luckou a Sárou chodily do koutu naší zahrady, a mazlily se s malými králíčky. Někdy s námi jchodil i můj mladší bráška. Teď už králíčci mají asi 9 měsíců, ale pořád k nám na zahradu chodí a čekají, kdy jim dáme další mrkvičku.